Rok 2022 spěje mílovými kroky ke svému konci, je proto vhodný čas ohlédnout se za dosavadním životem naší nové lesní „školky“ (přesněji řečeno lesního klubu, ale jelikož jako rodinný klub fungujeme již dlouho, používám pro rozlišení spíše tento pojem).
Možná se to nezdá, ale máme za sebou obrovský kus práce. Rozhodnutí otevřít v září školku padlo tento rok v květnu. Od té doby si připadám, jako kdybych běžela maraton a zároveň se potápěla v neznámých vodách. A ten maraton je navíc během přes překážky.
Sladění zcela nové skupinky tříleťáků a čtyřleťáků se zcela novým týmem průvodců a novým režimem chvilku trvalo. Pro děti bylo vše nové, my se učili (a stále se učíme) za pochodu. Ukázalo se však, že děti jsou neuvěřitelně tvárné. Měnilo se místo ranního kruhu, stejně jako místnost na odpočinek, nejprve matrace, pak tatami podložky, nejprve koshi, později triangl a tak by se dalo pokračovat dlouho :).
Naším hlavním útočištěm je zahrada. Nezůstáváme však jen v ní, často se vydáváme na krátké výpravy do nejbližšího okolí. Postupně objevujeme Čertovu rokli – asi nejoblíbenější je Netopýří ostrov, kromě něho chodíme na louku přes lávku, na kamínkové hřiště nebo k amfiteátru. Na podzim jsme se odvážili i na dva větší výlety, nejprve pouštět draka a později prozkoumat okolí kapličky sv. Antoníčka. V adventním čase jsme se pak vydali i do města a navštívili výstavu o malém princi.
Dokud to počasí dovolilo, obědvali jsme na zahradě v nově vytvořeném „jídelním koutku“. Do jara musíme vyladit sezení pro dospělé, jelikož na dětské lavičky jsme již poměrně těžcí, ale děti tento styl stolování milují – přechod do vnitřní jídelny někteří nesly trochu nelibě a vypadalo to, že by raději obědvaly venku i v mrazu.
Nebyla by to pořádná lesní „školka“, kdyby děti nechodily domů pořádně zablácené. Přírodní skluzavky, čvachtání v kalužích, hry na zraněné koníky válející se v bahně jsou na denním pořádku. Asi nejoblíbenější jsou u dětí různé honičky, ala „hra na medvěda“.
Hojně ale také vyrábíme a společně zpíváme za doprovodu kytary. Kromě toho děti milují divadélka, která hrajeme během odpočinku – ať už stínové, nebo „loutkové“. Nedalekou knihovnu, kterou jsme s dětmi již navštívili, začínáme využívat jako zdroj knih na prohlížení i společné čtení.
Při přípravě programu vycházíme z ročního období, změn v přírodě a také se inspirujeme různými svátky a tradicemi. Např. život sv. Martina jsme dětem přiblížili pomocí divadla. Během adventu jsme tvořili adventní spirálu. Mikuláše jsme neslavili tradičním způsobem, ale sami jsme obdarovali zvířátka a druhý den jako poděkování od Mikuláše dostali ovoce.
Mnohé věci v realitě dopadají jinak, než jak jsme si to jako průvodci představovali. Vždy mě u toho napadne, že nikdy neexistuje jen jeden úhel pohledu či jedno řešení. Obdivuju fantazii a vynalézavost dětí a s větší či menší lehkostí pak pouštím své představy. Tak například individuální rituál pozdravů s průvodci v některých případech slouží k loučení s rodiči :).
Průvodkyně: Chceš si vybrat pozdrav?
Agátka: Ano, objetí.
Průvodkyně: A s kým?
Agátka: S maminkou.
S rodiči jsme zvládli zatím jen jednu společnou akci, a to krátkou brigádu a lampiónový průvod. Sešla se nás plná zahrada a udělal se neuvěřitelný kus práce.
Během těch čtyř měsíců urazilo každé z dětí velký kus cesty svého života a více či méně se změnilo. Tříleté holčičky, které první dny volaly neustále o pomoc, se dnes hrdě samy celé obléknou. Šimonek, který strávil první týdny ve školce s maminkou a mladším bráchou, s námi dnes tráví ve školce sám celé tři dny i s odpoledním spaním. A i ti nesmělejší si našli mezi dětmi spřízněnou duši.
Moc si vážím všech lidí, kteří za tímto projektem stojí nebo nás podporují, a bez nichž by školka nevznikla a nepřežila do dnešních dní. Abychom ji však v této nejisté době mohli udržet dále v chodu, potřebujeme další děti, které se stanou součástí naší party. Proto jsme rádi za každé šíření a referenci :).
